Chapter Text
Bylo nebylo jedno království. A v tom království vládl jeden král, který ovšem neměl královnu, a ani potomka, a po obou on zoufale toužil.
Kromě krále tam samozřejmě žili také poddaní, a mezi nimi hlavní kuchtík Changbin. Každé ráno bylo víceméně stejné; vstávání se slepicemi, příprava královy snídaně, občasné poučování malých harantů učňů, přinesení snídaně královi a doufání, že se král dobře vyspal, aby ho zase nevraždil pohledem a někdy i připomínkami.
Dnes bylo jeho ráno ovšem přerušené klepáním na dveře a vchodem stráží. Changbin se narovnal, zanechal práce na ranním chlebu a lehce pleskl mladého učně vedle něj do zad, aby zanechal míchání vajíček a stráže pozdravil jak se patří.
"Tohle přináší kořenářka. Král nařizuje ať mu to připravíš k obědu." Jak rychle stráže přišel, tak rychle zase odešel.
"Nesahat. Neochutnávat." Changbin se rozhlédl a ukázal na nejstaršího kuchtíka. "Hlídej je, ať mladší loupají brambory a starší krájejí zeleninu. Berte to jako absolutně normální dovážku."
Po těchto slovech vzal tác a vyrazil směr králova komnata, po cestě mluvicí s pár služebnicemi.
Zaklepal na dveře a poté co uslyšel královo "Dále," vstoupil. Bezeslova položil tác se snídaní na jeden ze stolů a už se otáčel k odchodu, když král znovu promluvil.
"Ať tě ani nenapadne toho úhoře ochutnat."
Changbin zmateně mrkl, nejistý jestli správně rozuměl královým slovům.
"Pane králi, já jsem kuchtík, já jídlo musím-"
"Mě nezajímá co jsi a nejsi," přerušil ho král, "úhoř ti nepatří a jestli ho ochutnáš, nemám problém tě odsud vyhodit."
Changbin ještě chvíli stál u dveří než se vzpamatoval, kývl, a rychle opět odešel. Králova divná přání nebyla neobvyklá, ale něco tak debilního ještě nevymyslel.
V kuchyni královo přání zopakoval kuchtíkům, kteří z něj byli úplně stejně zmatení ale radši nic nenamítali, a za zvuku královy armády cvičící venku dále připravovali oběd.
---
Nastal čas oběda a Changbin na rukou opět balancoval tácy jídla pro jednoho jediného člověka. Tentokrát ale tácům dominoval úhoř, kvůli kterému ho pár služebnic zastavilo, každá se stejnou otázkou; proč má ten úhoř polevou nakreslené oči? Odpověď je poměrně jednoduchá, ale mohla by Changbina stát jeho místo, a nebo, pokud se král špatně vyspal, jeho hlavu. Samozřejmě že Changbin ochutnal, je to kuchtík, pokud by neochutnal tak by v očích kuchařů selhal.
Do králových komnat tentokrát vešel bez králova "Dále," jelikož král si uvnitř očividně vedl svůj klasický před-obědový monolog a Changbin u dveří nechtěl hodinu postávat, přestože to někdy přineslo velmi zajímavá poznání o králi, jako například jeho personifikace Panny Marie.
Když už se Changbin otáčel k odchodu, náhle uslyšel králův hlas, tentokrát ale očividně mířený na něj.
"Neodcházej."
Král chtěl asi ještě něco dodat, ale na poslední chvíli se zastavil. Changbin byl opět zmatený, ale postavil se k oknu a díval se na psy venku. Král po něm házel očkem, což se mu dvakrát nelíbilo, ale král byl divný. To celé království včetně personálu akceptovalo několik dekád zpátky.
Zrovna když se zaposlouchal do konverzace psů o chamtivosti krále ho přerušil králův hlas.
"Nalej mi víno."
Vcelku jednoduchý úkol, kdyby se mouchy drbařky v tu chvíli nerozhodly mluvit o záhadném zlatem vlasu a krásném princi ze sousedního království. Changbin se do konverzace zaposlouchal, a hned co uslyšel skřípění židle o dřevěnou podlahu komnaty, věděl, že je zle.
"Lháři! Ochutnal jsi úhoře a porušil příkaz krále. Měl bych tě na místě vyhnat z království. Ale..."
Královy oči se přesunuly k mouchám, které svou konverzaci přerušily a krále s Changbinem poslouchaly.
"Pokud mi do roka - tudíž třista šedesáti pěti dnů - toho prince o kterém mluví nepřivedeš, tvá hlava bude ležet na mém stole."
Po krátké odmlce pokračoval.
"Připravím ti koně. Do hodiny ať tě v tomto království není ani vidět."
Changbin se jen uklonil, slova by mu nebyla nic platná a vydal se sbalit svých sotva pět švestek. Co měl dělat? Aspoň že mu král dal rok, s jeho mentalitou by se nedivil kdyby mu dal jen půl roku, nebo dokonce i míň.
O necelou hodinu později už se na jeho koni loučil s vojákem u hranic a projel červenobílou závorou. Jeho třista šedesát pět dní právě započalo.